OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

0 Kč

Postupně stavíme oba stany, kluci běhaj okolo a pomáhaj. Fynn je v dobrý náladě a mně je po dlouhý době fakt skvěle. Ten nápad s pánskou jízdou měl Fynn a ten se stanem pro kluky zas Matti. Bude to poprvý od loňskýho Silvestra, co budeme s Fynnem spolu skutečně spát. Nejradši bych k němu do spacáku zalezl hned. Přitisknul se k němu, položil mu hlavu na rameno a pevně ho sevřel kolem jeho krásnýho, vysportovanýho hrudníku. Proplet se nohama a spal takhle ne celou noc, ale celý věky. Tak strašně mi chybí chlap v posteli.

Tati, tati, jdeme na věž, řítí se ke mně kluci.

To není věž, ale posed, sleduju, jak Fynnovi tuhne krev v žilách hrůzou, že tam po nás zůstal svinčík, a kdo uhodne, k čemu to je, může večer slavnostně zapálit oheň!

 

Těžko si představit kýčovitější výjev. Sedíme u ohně, od lesa je trochu zima, ale plameny hřejou. Kluky jsme už konečně dokopali do spacáků. Jsem na Fynnovi nalepenej, rukou hladím jeho stehno. Líbáme se.

Chtěl bych to takhle pořád, šeptám.

Co pořád? ptá se Fynn.

Bejt spolu, šeptám ještě o něco tišeji.

My nejsme spolu? diví se a nadechuje se: Vídáme se přece o mnoho víc, než by ses vídal s kýmkoliv jiným. Je přece výhoda, že se ženský kamaráděj, vůbec nejsme podezřelí.

Cítím, že romantika u ohně pomalu dohořívá, stejně jako dubová větev uprostřed ohniště. Moje vnitřní štěstí najednou střídá smutek a strach.

No právě! Já už nechci bejt podezřelej, dívám se mu do očí a vidím odtažitou nervozitu.

Prosim tě, co se ti zas honí v tý tvý makovičce, snaží se bejt milej a cuchá mi vlasy, tuhle pánskou jízdu jsem přece vymyslel pro tebe, abysme byli víc spolu. Co chceš víc?

Uvažuju o rozvodu, myslím, že si právě hraju s odjištěným granátem.

Děláš si prdel? sedá si o kus dál.

Nedělám. Chci s tebou žít. Doopravdy žít, ne přežívat po parcích, autech a záchodech.

Občas přece jedem na víkend, třeba jako dneska, tak co máš? postaví se do bojovný pozice, oči vyvalený.

Smutek a zklamání pomalu zaplavuje celou mou bytost. Věděl jsem přece, že zareaguje právě takhle. Tak proč jsem proboha někde na pozadí doufal, že to bude jinak? Přesto už to teď musím dotáhnout do konce. I když je mi zle dopředu.

Rozvedeš se taky?

No ty ses úplně zbláznil! vybuchuje, A to mám jako přijít za Ingrid a říct, sorry, jsem tak trochu buzík, budu se teď stěhovat k jinýmu buzíkovi do bytečku s buzníma polštářkama a hrníčkama se srdíčkem?

Dali jsme slovu meč a ono zabíjelo, naskočí mi v hlavě verš nějakýho básníka, snad Rakušáka, nevím. Fynn mě právě teď trhá na kusy a do vyrvanejch částí řeže kudlou jako zběsilej. Zraněný srdce bolí, do očí se derou slzy.

No přesně tak jsem to myslel, dodávám a nemůžu se na něj už ani podívat. Zvedám se a odcházím pryč. Nevím kam, je to jen instinkt, zmizet z místa boje a bolesti.

Fynn mi po pár metrech vstupuje do cesty. Objímá mě. Hladí ve vlasech. Líbá na čelo. Jsem gumovej, ale nebráním se.

Nemůžeš to na mě takhle vybalit a myslet si, že zajásám a půjdu balit kufry, snaží se o smír, já o tom takhle nikdy nepřemejšlel.

Fynne, aspoň nekecej,“ otáčím k němu lesklej pohled, „přemejšlel a mockrát. Právě proto, že přemejšel. A nesnes bys s tím jít ven. Přiznat si to a žít tak.

Já…, já …

Jo, Fynne, přesně tak. Ty, ty. Jde jen o tebe, o to, co by tomu všichni řekli, jak bys vypadal před kámošema z práce.

Mám pravdu, neříká na to už vůbec nic. Aspoň, že tak. Nejde o mě, ale bejt vůbec s chlapem jako takovým. Navzdory jeho objetí je mi zima. Chci jít spát, ale nepouští mě.

Dej mi čas, musím si to promyslet, hladí mě, hlavně zatím nic nepodnikej.

 

Smradi malý

Ty vole Fynne, kluci! řvu na celej les. Proud světla míří na prázdný karimatky, děti jsou pryč. Tupě mávám světlem do všech koutů stanu, jakoby snad bylo reálný, že jsou schovaný pod batohem nebo setem na badminton.

Smradi malý! Někde tady musej bejt, hučí Fynn, kterej si před tím šel kousek stranou ulevit.  

Matti! Carle! volám do všech koutů a baterkou zuřivě mávám okolo sebe.

Nešli spát na ten podělanej posed? ptá se Fynn. Jo, to je pravda. Míříme k němu, jsem strachy bez sebe. Jak mohli zmizet? Celou dobu jsme se nehnuli od ohniště.

Nejsou tady, slyším Fynna z poslední příčky žebříku.

Do prdele!

Co budeme dělat? Mám zavolat policajty?“ třesu se a polykám na sucho, v puse sahara.

Klid, musej tady někde bejt, drží mě Fynn za ramena a v jeho očích vidím rozvahu chlapa, kterej ví, co dělat, ať se děje cokoliv. Na malej mžik, setinu vteřiny, mi dochází, že ho miluju.

Rozdělujeme se, hledáme a voláme. Na pasece za posedem, kolem skály na kraji lesa, u potoka. Nikde nic.

Jsme zpátky u ohniště. Od doby, kdy jsme je viděli naposledy, uběhly asi dvě hodiny. Jak daleko mohli dojít za tu dobu? Bez baterek jedině po louce, tam je aspoň trochu světla. Ve tmě do lesa by se snad báli. Přes louku je kousek stranou stará chalupa, mají tam v ohradě kozy a ovce. Měli jsme v plánu podívat se tam zejtra, třeba to chtěli prozkoumat už teď.

Fynnovi ta teorie připadá dobrá, zkusíme to. Vlastně bude nejlepší jet autem.

 

Světla blikaj, ale zámky necvakají. Nezamykal jsem to?

Co když je unesli? svírá se mi žaludek hrůzou.

Moc se koukáš na filmy.

Jo? A na jaký asi? nechápu, jak může bejt pořád tak klidnej.

Sága Norénová, policie Malmö, pitvoří se a má pravdu. Můj nejoblíbenější krimi seriál.

Jak můžeš mít náladu na vtípky? vztekám se a sedám za volant.

Podívej se za sebe a uvidíš,“ slyším ještě Fynna zvenku.

Vzadu v sedačkách zkroucený kluci!

 

No já se z vás poseru, co tu děláte? lomcuju Mattiho malým ramínkem.

Mžourá na mě. Neví, kde je.

Nám byla zima,“ mumlá před tím, než znova zabere.

No fuj to se mi ulevilo. Fynn se tváří, že to přece věděl. Oba je stěhujeme do stanu. Do velkýho. Oni dva na jednu půlku, my s Fynnem na druhou. Zalejzám k němu do spacáku, ležíme oba na boku, přitisknutý k sobě. Objímá mě. Cítím jeho vůni a dech na krku. Pro teď jsme jen my. Spolu. Tělem se mi rozlejvá teplo a krásno. Celou noc přitisknutej k chlapovi, blaženost sama. Takhle si představuju ráj. Rozhovor u ohniště, hledání kluků, nic z toho už neplatí. Miluju ho! Já ho fakt miluju.

Miluju tě, šeptám do tmy.

A stanem zní hlasitý chrápání.

 

Mám ho tvrdýho. Vlastně je to jeden z nejhezčích pocitů, který znám. Ta dráždivá tvrdost, která citlivě reaguje na každej dotek příjemnou odezvou. Na každý přejetí látky, na každý přitisknutí nebo pohyb. Tělem se pak rozleje další vzrušený napětí, který si vyžaduje další dráždění a znova a dokola. Až už to pak nejde vydržet, protože tvrdost se mění v nutkavou chuť dělat to víc, silnějc a rychlejc. A pak už jsou jen dvě možnosti. Buď se vystříkat, anebo zbláznit.