OK

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Více informací

0 Kč

Příručka pro náhlej odchod

Čeká na mě v ložnici.

Dala jsem ti svoje nejlepší roky a tys všechno zkazil. Jsi nechutnej sobec Eriku! Teploušskej dobytek!

Stojím nahej před postelí, z koupelny se valí pára. Její slova ke mně přicházejí a všechno se mění. Místo toho, abych zalez pod peřinu, oblíkám se. Už tady nemůžu zůstat.

Co si jako myslíš, že děláš? Zničíš mi život a teď si jen tak odejdeš? přechází do jekotu.

Neřvi, vzbudíš děti.

Chceš mě teď umlčet? Teď, když si všechno zkazil? Jdeš za ním? Budete se píchat do zadku? je k nezastavení.

Na dva kroky jsem u ní a plesk! Facka přistává úplně přesně. Je to poprvý v životě, co jsem to udělal.

Miluju ho!

To ji úplně odzbrojuje. Šok mezi slzama. Ztuhlá, jak ze sádry, přihlíží, jak si balím věci. Mechanicky se snažím něco ládovat do tašky a vlastně nevím, co si vzít. Napsal někdo příručku pro náhlej odchod z domu? Deset bodů, na který nikdy nezapomenout?

To nemyslíš vážně, mluví jako v transu.

Co?

Že ho miluješ… Neznámej pohled neznámý ženy. Čeho se dneska ještě dočkám?

A co sis myslela? Že roupama nevím kam s ocasem?

A mě? Miluješ mě?

Vidím najednou malou holčičku, která touží po panence za výlohou, ale mají čtrnáct dnů zavřeno.

Dám ti vědět, co dál. Teď potřebuju bejt sám, beru do ruky tašku a jdu ke dveřím.

Zůstaň tady, brečí, nějak to vyřešíme, když to s ním skončíš.

Nic nechápeš, viď? obouvám se, Promiň, měl jsem to udělat už dávno.

 

Kanál pravdy

Fynn nezvedá telefon. Volám znova. Píšu zprávu. Volám. Nic. Zrádce, zrádce, zrádce! Nevím, co se ve mně odehrává víc, jestli vztek nebo bolest, ale uvnitř běsním jako raněný zvíře. Jo, to bude ono. Raněný zvíře. Zároveň ale cejtím, že mám strašnou chuť bojovat. Že prostě už nemůžu fňukat a utírat si slzičky sebelítosti. Nejde tady o Fynna, Karin nebo kohokoli. Jde o mě! Musím se teď podržet a zůstat za sebou stát, když už to nikdo jinej neudělá.

Dostávám se do baráku s nějakou slečnou, co se vrátila z rande. Schody beru po dvou. Bouchám na jejich dveře. Nic. Zvoním a bouchám. Musej bejt nasraný, že jim budím Carla, musej otevřít. Bouchám, zvoním. Nic.

Fynne, otevři! Neodejdu odtud!

Sedím na zemi, zády se opírám o jejich dveře. Pak se potichu, pomalu otevírají. Úzkou škvírou vidím Ingrid. Nána jedna zvědavá. Prudkým tlakem rozrážím dveře a vpadnu do předsíně. Se zapištěním uskakuje.

Fynne!

Eriku, co vyvádíš? objevuje se konečně.

Promiň, že budím Carla, ale musím s tebou mluvit, stavím se na nohy.

Spí dneska u babičky. Vždyť jsme byli v tom kině.

Vypadá hrozně. Opuchlej, divně se tváří. Na mě taky asi není nic moc pohled.

Myslím, že bys měl jít Eriku, vkládá se do toho Ingrid, Fynn už se s tebou vídat nebude.

Ten zvláštní akcent na slově vídat. Ta arogance vítězky. Ta sebejistota. Vaří se ve mně úplně všechno. Nejradši bych profackoval i ji. Ale s vypětím všech sil nechávám zvítězit rozum.

Můžeš nás chvíli nechat?

Odmítá odejít. Až teprve když Fynn dlouhým pohledem naznačuje, že by to vážně měla udělat, neochotně se sbírá a konečně zmizí.

Objímám Fynna. Dá kolem mě taky ruce, ale z toho chladu, kterej z něho jde, se mi zvedá žaludek.

Odcházím od Karin, už jsem se rozhodnul. Odejdu s tebou nebo bez tebe, rozhodni se.

Z mejch slov mě mrazí, vůbec nechápu, kde se najednou ve mně bere tolik síly a sebejistoty. Takhle ultimativně jsem se snad ještě nikdy neslyšel.

Ve Fynnových očích vidím údiv a obrovskou lásku. Jeho pohled je najednou ten jedinej kanál pravdy, všechno ostatní je jen póza a lež. Jeho láska ke mně hledí a strašně by se chtěla schoulit v mý náruči a nechat se hladit a líbat. Ale je to vysílání z trilionů světelnejch let vzdálený planety. Je sice vidět, ale teplo přiletí až v příštích generacích.

Eriku, já … nedokončuje jako vždycky.

Chápu. Tak strašně ho teď potřebuju, zrovna teď, na tomhle místě. Nemá dost odvahy. Není to ten chlap, ze kterýho jsem ho měl. Ke kterýmu jsem vzhlížel a kterýmu jsem se chtěl vyrovnat. Mužskej, co si vždycky ví rady, je rozhodnej a jde si za tím, co si usmyslí. Na chvíli mi to bere rovnováhu, ale já se teď tady před ním prostě nerozbrečím.

Potřebuju někde pár dní zůstat. Víš o něčem?

Zavolej Hansovi, pošlu ti číslo, váhá jen na chvíli, má velkej byt a je tam sám.

Do předsíně už se zase blíží Ingrid. Špatně skrejvanej vztek.

Miluju tě, říkám mu a dávám mu pusu. On ji opětuje. Překvapivě.